Pro-FilKatedra filosofie

 

 

 

 


 

Josef Krob

Odpovídám, tedy existuji

 

Chyba ve vyplývání

R.N.: Předně: článek Josefa K. obsahuje elementární chybu ve vyplývání. Říká-li totiž Augustinus, že Bůh nestvořil svět v čase, ale s časem, pak z toho neplyne, že čas neexistuje,…

Nikde, ani v kritizovaném textu, netvrdím, že z Augustinova výroku vyplývá neexistence času. Vyjadřuji pouze názor, že "Augustin a moderní kosmologie nás přivedli na dobrou stopu". Možná nevím úplně přesně, co je to vyplývání, ale řekl bych, že to není totéž jako "přivést na dobrou stopu".

Jakékoli další vývody postavené na uvedené námitce, která je zcela bezpředmětná, jsou pak irelevantní.

Dále mi autor kritického článku vytýká fyzikalismus, redukování filosofie na fyziku a v důsledku toho likvidaci filosofie samé a další levoty. Postupně si tedy všimnu nejzávažnějších námitek.

Ontologie a filosofie

R. N. cituje můj text: „V nově pojaté ontologii je možné mluvit pouze o nevratných procesech…" a bezprostředně na něj reaguje slovy: "Je kuriózní, když filosof reformuje filosofii tím…"

Je patrné, že každý vedeme řeč o něčem trochu jiném. I když bych velmi uvítal ztotožnění ontologie a filosofie, přece jen si stále ještě ponechávám jistou rezervu pro možný rozdíl. Jakkoli nově a netradičně pojatá ontologie, tak ještě nemusí znamenat totální změnu, či dokonce zánik celé filosofie. Ale připusťme, alespoň pro tuto chvíli, že se mé přání splní a ontologie bude totéž co filosofie a já se tedy budu bránit námitce, která mi připisuje její fyzikalizaci.

Fyzikalismus

Dobře chápu obavy z fyzikalismu či jakéhokoli jiného redukcionismu, který v nejrůznějších podobách provází dějiny přírodních věd (zejména fyziku, biologii) a filosofii (či sociologii). Mám zde na mysli, stejně jako R. N., redukcionismus v té nejméně přijatelné podobě, kterou zde pro stručnost mohu přiblížit příkladem mechanického materialismu a jeho redukcí všeho dění na mechanický pohyb a strojově-mechanickou stavbu světa. Tento typ redukcionismus je nepřijatelný i pro mne a při intenzivnějším zamyšlení bude patrné, že v mém příspěvku jde o pravý opak. Pokusím se to osvětlit. Kritizovaný redukcionismus (např. zmíněný mechanický materialismus) se dopouští té chyby, že jevy z tzv. vyšších úrovní (složitějších, strukturálně komplikovanějších), v nichž se emergentně objevují zcela nové kvalitativní vztahy, se snaží popsat principy a zákony, které jsou odvozeny na úrovních jiných, tzv. nižších. Nerespektuje tak skutečnost, že složitější systémy vykazují kvalitativně nové vztahy, pro jejichž popis je třeba odhalovat nové zákonitosti a formulovat nové zákonitosti. Je to možné říci také mnohem konkrétněji - tento redukcionismus (další jemu podobné) spočíval v tom, že lidský život a člověka samého chtěl popsat zákony mechaniky (či jiných disciplín). Neúspěšnost a současně i nepřijatelnost těchto redukcionistických snah vidím v tom, že nástroje vhodné pro správu relativně jednoduchých systémů (deterministických a časově invariantních) byly aplikovány na systémy zcela odlišného typu (nedeterministické s nevratnou historií). Mezi systémy druhého typu patří evidentně i lidský život.

V mém textu pak vůbec nejde o to, aby lidský život byl redukován na úroveň popsatelnou pouze fyzikálními procesy, ale je to upozornění, že fyzika se postupně dostává k pochopení procesů, které jsou vlastní i biologickým systémům a nabízí tak možnost použití nástrojů, které již mohou být adekvátní pro popis těchto systémů. Nejde tedy v žádném případě o "ponížení života k fyzice", ale o "vytažení fyziky k životu". Život není redukován, není stahován ze své úrovně, ale jde o to, že fyzikální popis je (resp. zanedlouho možná bude) schopen dosáhnout vyšších úrovní. Nejde o fyzikalizaci člověka a jeho filosofie, ale o humanizaci fyziky (samozřejmě mám stále na mysli pojetí času a z tohoto hlediska je také třeba tento text číst a chápat).

Eroze vápence vs. prožitek mateřství

Přiznám se, že podstata další námitky mi trochu uniká. R. N.: "Krom toho, se Josef K. mýlí v tom, že je lhostejno, zda se při popisu jedná o jednoduchý dynamický systém nebo část životní dráhy člověka. Vtip je v tom, že při konfrontaci popisů, dejme tomu eroze vápence v určitém časovém úseku jako dynamického systému a prožitku například ženina mateřství jako dynamického systému, se v druhém případě ztrácí něco podstatného, totiž v normálním slova smyslu metafyzika hodnoty, jíž je toto prožívání mateřství; v obou případech jistě jde o strukturní změnu, druhý případ se však od prvého podstatně odlišuje."

R. N. zde mluví o konfrontaci dvou popisů, ale já žádné konkrétní popisy nenabízím, a nevím tak, co vlastně R. N. srovnává. Maximálně může srovnávat svoje představy popisu eroze a popisu mateřství, ale to není můj problém. Já ještě vůbec nevím, jak by takovéto popisy vypadaly ve světle fyziky rutinně již pracující s chaotickými systémy, pouze vyjadřuji naději, že na základě dnes známého (o čem je řeč ve zmíněných článcích) bude možné nabídnout jednotný popis. Počkejme si, až to někdo udělá, a pak bude čas na hodnocení, zda v těchto popisech schází něco podstatného. Ale už teď mohu bez dlouhého rozmýšlení souhlasit s tím, že druhý případ se od prvého jistě něčím podstatně odlišuje. Čím a jak, to nám třeba řeknou ony budoucí popisy. Stručně aforisticky: použití jednoho a téhož nástroje ještě neimplikuje vznik stejných výrobků.

Když se pokusím nahlédnout tento spor nezaujatě z pozice třetí osoby, zdá se mi mnohem zajímavějším a zásadnějším v tomto střetu, jaké neočekávané pozice protagonisté – J. K. a R. N. – zaujímají. J. K., který vychází z empirických dat fyziky a sám má blíže k empirismu až s tendencemi k nominalismu, vyjadřuje možnost (byť v jakkoli vzdálené budoucnosti) matematického (nikoli však spočitatelného ve smyslu mechanického determinismu) obrazu vývoje velmi složitých systémů a blíží se tak stanovisku, jehož součástí je přesvědčení, že matematika je objev, nikoli vynález, a že všechny empirické události nějakým způsobem naplňují matematickou šablonu. R. N. explicitně vyznávající primát a nezávislost matematiky na empirickém světě a její platnost ve všech možných světech naproti tomu obhajuje existenci na matematice nezávislých dějů a jejich vymykání se jakémukoli matematickému zobrazení. 

Existence a existence času

Nebudu se zde pouštět do polemik, zda existence je vlastnost a zda ji pak lze jako takovou něčemu přiznat či odpírat. Tím spíše, že R. N. tuto pasáž uvádí slovy, jak to on chápe. Toto uvození je jistě naprosto v pořádku a sympatické poctivostí, ale je pak zbytečné se bouřit, že tato existence jaksi neladí s tím, co R. N. nazývá "krobovské entity", protože tím má zřejmě zase na mysli, jak já chápu existenci něčeho. Prostě to asi chápeme každý jinak, ale v tom nespatřuji žádný argument pro cokoli a další úvahy R. N. o testech na empirické vlastnosti jsou dobrým cvičením z logiky (jak ji chápe R. N.), ale nic víc.

Čas a události…

R. N. argumentuje nekonečným regresem, jestliže bychom k popisu časových vlastností světa používali konkrétní události. Upřímně řečeno, příliš tuto výtku nechápu. Mám-li tři události A, B, C, a ptám se, kdy se stala např. A, informativnost odpovědi samozřejmě záleží na obecné znalosti oněch událostí. Jestliže budeme mít vesmír, který obsahuje právě tři události, které R. N. vybral, ani jiná možnost popisu neexistuje. Budeme-li uvažovat nekonečný vesmír, mohu si jako referenční vybrat událost, která je dobře známá a s její pomocí získám dostatečně informativní odpověď. V čem je problém?

…a současnost

Vůbec nechci relativizovat logický funktor konjunkce ani jakýkoli jiný, ale R. N. se prostě mýlí, když si myslí, že když on řekne, že tři události jsou současné, shodne se na tom se všemi pozorovateli ve vesmíru a bude s nimi ve shodě tvrdit, že se objektivně staly současně. Nikoli já, ale speciální teorie relativity relativizuje ne nějaký funktor, ale samu současnost. A tak když se R. N. ptá zda "není přirozenější říci, že A, B a C se staly v okamžiku tn, a že tn je takříkajíc průsečíkem jakýchkoli současných událostí v universu tvořících třídu arbitrárně (dle nahodilého etalonu) označenou tn?" je možné odpovědět: ano je to přirozenější pro Aristotela, pro Newtona, ale již ne pro Einsteina a obyvatele relativistického vesmíru, kam patříme i my, včetně J. K. a R. N.

…mea culpa

R. N. cituje z mého textu větu „Nikoli abstraktní plynutí času …, ale jedinečné události, jejichž řetězec je ztělesněním času …“. Zde se mi podařilo nevhodnou formulací docílit opaku toho, co jsem měl na mysli. Ve snaze o stručné vyjádření jsem se dopustil chyby, ale chtěl jsem říci asi to, že řetězec událostí je součástí materiálního světa a čas jeho reflexe v naší mysli. V tomto smyslu je ztělesněním, ale nikoli ve smyslu kauzálním (neplatí tedy:  nejdříve něco - čas -, co je příčinou těla - řetězce událostí).

Čas a existencialismu

(R. N. sice píše o existencionalismu, ale podle toho, jaká jména uvádí jako představitele, věřím, že má na mysli existencialismus - pokud správně usuzuji :-).)

Toto téma se pravděpodobně může stát epicentrem nejsilnějšího odporu proti ztrátě výsadního postavení lidské reflexe časovosti bytí a její nahrazení analýzou událostí, které již dávno nejsou popsány jako běh po jasných trajektoriích, ale mnohem spíše jako součást složitě strukturovaných dynamických systémů, které jsou nepředvídatelné stejně jako život sám, protože i život je nakonec takovým souborem událostí. Celý odpor však není ničím jiným než nostalgií a zoufalým lpěním na výlučnosti člověka. Poté co člověk přišel o celou řadu různých privilegií - počínaje výsadním postavením uprostřed vesmíru či spřízněním s bohy -, kdy v této souvislosti zažívá člověk několik existenciálních šoků, zůstává mu již jen výlučnost sebereflexe, jejíž nezanedbatelnou součástí je časový prožitek. A že by se i zde mělo ukázat, že i v tomto ohledu je člověk součástí okolní přírody, z které vzešel? Tak jako se lidé dříve bránili představě, že jsou výsledkem evolučního procesu a chtěli si uchovat představu svého noblesnějšího původu, jako si namlouvali, že jimi budované společenské pořádky mají božského garanta, jako chtěli věřit, že hvězdy se otáčí okolo nich, tak se nyní budou bránit představě, že jejich starost o vlastní bytí je fyzikálním procesem. Největší podíl na tom ovšem bude mít pravděpodobně špatné pochopení současné fyziky. Domnívám se totiž, že stále převládá názor, že je to věda, která něco změří a zváží a pak na základě naměřených údajů řekne, co se bude dít dále. Snažil jsem se ukázat, že moderní fyzika tento rámec vědy 19. století překračuje a dostává se již mnohem dále. Obavy nejsou podle mne na místě, neboť moderní fyzika nás o nic lidského nechce připravit.

Nakonec se pokusím již jen volně reagovat na některé zbylé poznámky. Pokud jde o mé pomíjení McTaggartova argumentu, je záměrné. Nejde mi totiž o formální důkazy, ale o vypořádání se s dlouhodobou a neúspěšnou snahou fyziky najít nějaký reálný fyzikální proces, který by byl nesporným ukazatelem času nebo dokonce snad časem samotným.

Na závěr si dovolím použít jednu dialektickou kličku. Pro klasickou i velkou část moderní fyziky je čas matematickou veličinou, která chybí jen v malém počtu rovnic, kterými se popisují fyzikální systémy. Neúspěšné hledání šipky času vlastně znamená, že tato matematická veličina nemá fyzikální interpretaci, a tak pro klasickou fyziku (ale i pro Einsteina, pro Hawkinga) čas neexistuje. (Připomínám, že časem se zde myslí nevratnost, nikoli nějaká abstraktní osa s nanesenými pravidelnými intervaly.) Kdybych to mohl zvulgarizovat: spousta řečí o čase, ale ve skutečnosti neexistuje. Právě na toto "pohrdání časem" reagují existenciálně orientované filosofie a vychází tak vstříc lidské zkušenosti o procesu neúprosně vedoucímu k definitivnímu osobnímu konci, tedy o procesu, který je nevratný. Pro existenciální reflexi čas samozřejmě existuje. (Menší) část současné fyziky pak přichází s tím, že "bezčasová fyzika" je pouze specifickým případem, důsledkem jistých zjednodušení (podobně jako Newtonovská fyzika je specifickým případem fyziky Einsteinovské) a obnovuje čas jako fyzikální veličinu, a to tak že jej ztotožňuje s nevratným vývojem určitých systémů. Nejde tedy o fyzikalizaci lidského prožitku času, ale pouze o to, že činí existenciální protest proti dřívějšímu přehlížení času fyzikou již zbytečným.

...a jak je to s mým tvrzením o neexistenci času?

Klasická fyzika (pro stručnost) čas jako veličinu neustále používá, ale fakticky jej popírá, já čas verbálně popírám, ale fakticky jej rehabilituji a činím z něj jeden z nejdůležitějších atributů vesmíru tím, že jej ztotožním s nevratnými událostmi. Říkám-li totiž, že čas není, snažím se vyjádřit, že je marné hledat nějaký vzorový proces, fyzikální děj, který by mohl být časem - univerzálním a objektivním měřítkem, říkám, že každá událost (nevratná změna stavu systému) je časem.